Welcome To The Jungle

Květen 2012

Barvy podle Hollywood Rose:

2. května 2012 v 15:53 | Autor: Hollywood Rose |  Barvy:


ŽLUTÁ:
- je barvou radosti a šťastných chvil.
Probouzí v nás pozitivní myšlenky. Vždyť
je to barva slunečných dnů, plných hřejivých
paprsků, které nás hladí po tváři a barví ji
do ruměnkových odstínů. Žlutá nás potěší,
tak jako rozkvetlé slunečnice nebo kytička
z právě natrhaných pampelišek.....



FIALOVÁ:
- to je barva smyslnosti, také skryté vášně.
Fialová temnota uchvacuje i hýčká. Různé
odstíny probouzejí krásu s trochou ledového
klidu. Pohled na rozkvetlé fialky, šeřík, kosatce
nás odzbrojuje. A jejich vůně nás obklopuje, jako
"závěs" z květů wistárií. Fialová je barvou touhy,
jemnosti, odhodlanosti.



BLANKYTNĚ MODRÁ:
- pohled do této modré nás zbaví úzkosti a přivede
nás na louku plnou kvetoucích rostlin a radostně
poskakujících "koníků". Také nás může paradoxně
zavést do království paní Zimy. Která se pyšní svým
třpytivým šatem. Je to barva dětství, vzpomínek,
štěstí, pokory, klidné nálady, čistoty.


ČERVENÁ:
- barva neklidu, rozmarů, akčnosti, vyzrálé lásky,
chaosu, ohnivé vášně, nerozvážnosti, zmatenosti.
Dokáže vyvolávat rozporuplné myšlenky. Rozhodně
to není barva pro čajový dýchánek, ale pro pořádný
noční rej. Kdy se probouzejí bludičky, aby nás stáhly
do propasti.


TMAVĚ MODRÁ:
- tato barva se blíží jen krůčkem k temné, sametové
noci. Barva pro dámy, které si chtějí zatančit v hlubinách
moří. Místo, kde vládne samotný Poseidon. barva rozvážnosti,
chladu a samoty.

Dark Blue Snow Scenary

ČERNÁ:
- královna noci, která nás láká do závoje plném hvězd.
Samotná černá nijak neoslní. Působí velmi neosobně, ale
jako barva do společnosti splňuje svůj účel. radost v nás
však nevyvolá. Přesto je to jedna z nejvyhledávanějších
barev a v kombinaci s pestrými doplňky či šperky, působí
velice elegantně.


HNĚDÁ:
- barva divokého západu, kožených kalhot s kolty proklatě
nízko. Hnědá je vůně dálek a koření. Kombinace čerstvého
badyánu se skořicí v nás vyvolá kouzelnou atmosféru. Je to
barva střídmého uvažování, nostalgie, proudu času. Je to
procházka cestou vyšperkovanou spadlými kaštany.


ZELENÁ:
- je barva Irska a kabátků skřítků Leprikónů. Je to barva
života, rozpuku. Říká se, že tato barva uklidňuje. Zelená
ve mě pocity klidu nevzbuzuje. Možná proto, že je to i
barva zrady. Však pohled na krokodýly lovící kořist nás
také neuklidňuje. I kdyby tento tvor byl sebezelenější.
Krásná je však perleťově zelená s odlesky.


Májová romance:

1. května 2012 v 0:56 | Hollywood Rose |  Kouzelný svět:
1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj 1. MÁj

Už je tady očekávaný 1. máj 2012
Hřejivé sluneční paprsky dopadají na naše zimou zmožené tváře, probouzejí v nás další smysly a
vyvolávají lásku.
Vůně rozkvetlých květů se snoubí s vůní jara a připravuje nás na léto, plném radovánek...


Příroda se probouzí a netrpělivý hmyz se chystá na svou hostinu, až bude moci ochutnat sladký nektar
z rozmanitého květenstva. Ale někdy má "láska" i své "mouchy". Jak říkal Al Pacino ve filmu Ďáblův
advokát - láska je někdy přeceňována, neliší se od snědení čokolády..
A ve filmu batman se vrací zazněla věta - polibek pod jmelím. Jmelí je smrtelně jedovaté, ale polibek
může být ještě smrtelnější, myslíš-li ho vážně.









Ovšem polibek pod rozkvetlou větvičkou je nutností. Tradice se mají dodržovat, ať už věříte nebo
nevěříte v magické slovo láska. I Karel Hynek Mácha možná věřil. Připomeňme si tedy část jeho nejznámější
zamilované básně.
Autor: Hollywood Rose

Photo:<!--###IMAGE_BRIEF###-->


















Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se - milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí -
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář -
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá -
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. -
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou -
v čas lásky - láskou každý tvor.

Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. -

Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
"On nejde - již se nevrátí! -
Svedenou žel tu zachvátí!"
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. -
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle -
kde jezero se v hory níží -
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
"Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!" Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. - Vstříc mu běží,
zaplesá - běží - dlouhý skok -
již plavci, již na prsou leží -
"Ha! Běda mi!" Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
"Kde Vilém můj?"
"Viz," plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
"Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. -
Hanebně zemře. - Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! -
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!"

Obrátí se. - Utichl hlas -
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: "Jarmilo!"
V hlubinách vody: "Jarmilo! Jarmilo!!"

Je pozdní večer první máj -
večerní máj - je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
"Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"